OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kvízová otázka na úvod. Myslíte si, že se od lidí spojených s takovými pojmy jako WEEDEATER, BUZZOV*EN, ALABAMA THUNDERPUSSY, BIRDS OF PREY a dalšími dá očekávat nějaká produkce ze stylově velice vzdálených obzorů? No, teoreticky to samozřejmě je možné vždycky, ale praxe je tentokráte naprosto předvídatelná. To už koneckonců mohl potvrdit každý, kdo měl tu čest se 4 roky starým debutem tohoto „all-star“ projektu.
Letošní album „Disperse The Curse“ tak trochu svým způsobem i vnucuje otázku týkající se všech podobných uskupení, v jejichž řadách se nám sejdou osobnosti s víceméně stylově spřízněných kapel jen proto, aby nám byla nabídnuta další variace na již známé téma. Příběh, jenž má pokračování i v případě čtyřčlenných HAIL!HORNET. Ti také víceméně jen shrnují výsledky své práce z „domovských“ kapel.
Ty sice nelze jen tak jednoznačně prohlásit za příslušníky totožné žánrové scény, nicméně rejstříky, se kterými se prezentují, mají mnoho společných jmenovatelů. Jasným základem jsou pevné kořeny ve smrdutém sludge metalu, který koneckonců na počátku devadesátých let pomáhali právě BUZZOV*EN definovat. Jejich modernější a o něco odlehčenější verzi pak se štipkou fantazie může představovat právě toto recenzované album.
I navzdory zmiňované odlehčenosti je „Disperse The Curse“ stále slušně nastartovaným bolehlavem, k jehož aplikaci je nutné přistoupit s patřičnou rozvahou. Neurvalost, syrovost a nezpoutanost jsou stále jasně viditelnými průvodnými znaky. Pod neustálým dozorem bahenných kytarových riffů, jejichž míra komplikovanosti je zredukovaná na nejzbytnější minimum a neméně hbité těžkotonážně si pobublávající basy Dixieho“ Dave Collinse, se vám houževnatý hlas T-roye Medlina (SOURVEIN) pokusí vykřičet další hlubokou díru do vašich již tak dosti děravých hlav.
Kdo jste měl možnost shlédnout alespoň jeden z koncertů některého z „Dixieho“ působišť, jistě potvrdíte, že tato svérázná persóna se vysloveně narodila pro hudbu, kterou už tolik let ordinuje svým posluchačům. Přestože ani on se ve své kariéře nevyhnul několika slabším momentům (naposled letošní nemastná neslaná deska WEEDEATER), je to právě on, kdo spolehlivě utáhne i takovouto ve své podstatě tuctovou a nenápaditou nahrávku.
Druhá deska HAIL!HORNET totiž skutečně žádné překvapení neskýtá. Je jen dalším nevycválaným a hlučným křupanem ucházejícím se o místo ve vaší partě. V zásadě zase není příliš mnoho důvodů k tomu, aby mu bylo upřeno. Album šlape solidně, najde se i nějaký ten ať už zlověstně se plížící („Disperse The Curse“, „Kill The Liars“) anebo naopak svižně řiť nakopávající („Unholy Foe“ anebo následující „Suicide Belt“) hit, produkční ošetření více než solidní a zbaveno onoho zatuchlého odéru, kterým na všechny strany páchnou právě staří BUZZOV*EN. Na druhou stranu právě toto může pro žánrové supy představovat mírný (a možná i větší) nedostatek. Na každý pád záležitost, která bude jen těžko okupovat výroční žebříčky, natož vstupovat do dějin. Mírně nadprůměrný standard, který však i přesto stojí za vyzkoušení.
Sludgemetalová esa ze Spojených států se sešla, aby hrála... sludge metal.
6 / 10
"Dixie" Dave Collins
- basa
Erik Larson
- bicí
Vince Burke
- kytara
T-Roy Medlin
- vokály
1. Shoot The Pigs
2. Gifted Horse
3. Disperse The Curse
4. Glass Roses
5. Beast Of Bourbon
6. Kill The Liars
7. Unholy Foe
8. Suicide Belt
9. Dullards Creed
10. Scars
11. Blacked Out In Broad Daylight
Disperse The Curse (2011)
Hail!Hornet (2007)
Vydáno: 2011
Vydavatel: Relapse Records
Stopáž: 40:53
Produkce: Vince Burke
Studio: Sniper Studio
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.